Právní otázka nebo lidský přístup?

Advokát:             „Paní mediátorko, v této věci nemá mediace smysl. Náš spor spočívá jenom v právním posouzení, zda byl zaměstnanec oprávněn odmítnout pracovní cestu, a to rozhodne soud.“

Mediátor:            „Dobře, uvidíme 😊 Řekněte mi o té situaci víc.“

Zaměstnanci byl okamžitě zrušen pracovní poměr (byl vyhozen „na hodinu“), protože se nezúčastnil pracovní cesty. Zaměstnavateli tím vznikly problémy, ale především to cítil jako podraz.

Zaměstnanec okamžitý vyhazov bral jako nespravedlnost a chtěl alespoň odstupné. Oba byli naštvaní a zklamaní. Nechápali, proč k této situaci vůbec došlo. A jak jinak to vyřešit než u soudu. Tam by se však řešila pouze právní otázka, zda bylo okamžité zrušení pracovního poměru v souladu se zákonem. Jeden by vyhrál, druhý prohrál. Ale naštvaní a zklamaní by byli stále oba. Protože rozsudek by nevyřešil jádro jejich sporu.

Po hodině mediace probíhala konverzace úplně jinak než na začátku.

Zaměstnavatel:  „Proč jste mi to proboha neřekl dřív? Kdybych tohle věděl, tak jsme vůbec žádný spor nemuseli mít. Já bych vám vyšel vstříc a na pracovní cestu bych vás neposlal.“

Zaměstnanec:    „Netušil jsem, že by pro vás můj důvod mohl být relevantní.“

Ukázalo se, že zaměstnanec měl doma malého syna, který byl často nemocný a zaměstnanec mu chtěl být nablízku, kdyby bylo potřeba ho odvézt do nemocnice nebo se o něj jinak postarat. Protože ve firmě poněkud vázla komunikace, strany si toto nevysvětlily dříve a případ se dostal k soudu. Soud naštěstí řízení přerušil a strany poslal do mediace. Po dvou hodinách byla sepsána dohoda o narovnání a žaloba byla následně vzata zpět. Obě strany byly spokojené, a hlavně už vůči sobě necítily žádnou zášť. Navzájem se pochopily.