„Správný chlap nemá city.“

„Cože?! To jako myslíš vážně? Jsi normální? Kdes to slyšel?“

Byla jsem přítomna rozhovoru matky s třináctiletým synem. Tato věta mohla zapříčinit mnoho urážek, nepříjemností a zklamání. Jak to vyřešit?

Mediátor (na syna): „A co považuješ za city?“

Syn: „No jako že když se mi ráno nebude chtít do práce, tak nedám na své city a stejně půjdu.“

Mediátor: „Aha, takže za city považuješ spíš momentální náladu a je pro tebe důležitý mít při plnění povinností sebekázeň?“

Syn: „Jo jo, tak jsem to myslel.“

Mediátor: „A když si představíš, že budeš mít jednou manželku a děti, přijde ti v pořádku dát jim najevo, že je máš rád?“

Syn: „No jasně.“

Mediátor (na matku): „A vy jste měla obavu, aby váš syn nebyl citově oploštělý a nebál se dát najevo, že má někoho rád?“

Matka: „Ano, přesně tak. Tohle mě uklidnilo.“

Než začít ihned reagovat, je lepší nejdřív zjistit, o čem druhý vlastně hovoří 🙂